Teorie o tureckém šátku: Proč na nich nejsou zvířata a kde se vzala ta slavná červeň?
Když se řekne „turečák“, většina z nás si vybaví poklad z truhly. Ale přemýšleli jste někdy, odkud k nám vlastně doputovaly? Nedávno jsem se pustila do malého soukromého pátrání a věřte mi, je to jízda přes půlku světa!
Cesta z Indie přes Štýrsko až k nám.
Často se dočtete, že se k nám šátky dovážely z Rakouska. Je to pravda – v 19. století tam fungovaly obří fabriky (jednu takovou ve Štýrsku vypátrala i moje kolegyně z Glancie). Ale co bylo dřív? Než turečáky v 60. letech 19. století ovládly evropskou módu a vytlačily naše původní čepce, šatky a jiné úpravy hlavy?
Moje teorie (kterou mi snad brzy potvrdí i paní etnografka) je, že „naše“ turečáky jsou fascinujícím mixem několika kultur:
Technika Ajrak a Sangerei:
Tisky, které se dodnes dělají v Pákistánu a Rádžasthánu. Tam najdete tu povědomou kombinaci červené a modré. Stále se používá blokový barvotisk na rezervu a až na konkrétní motivy a rozložení barev je výsledek velmi podobný našim šátkům.
Materiály Chintz: Luxusní indické látky dovážené holandskými obchodníky už od 17. století. Chintz byl ve své době obrovský hit – virální trend mezi látkami. Jemná bílá bavlna potištěná krásnými éterickými motivy květin a exotických ptáků uchvátila Evropu.
Jaká je tedy moje teorie o tureckém šátku?
Tady začíná ta pravá historie. Evropa byla indickými látkami (Chintz) tak nadšená, že je používala na všechno – od závěsů po šaty. Francouzští tkalci ale začali protestovat, že „nemají co jíst“, a tak přišly zákazy a vysoká cla.
A co udělal evropský průmysl? Inovoval!
Kolem roku 1840 se rozjela velkovýroba, vznikly barvotiskové manufaktury, pak perotinové stroje nakonec stroje pro rotační tisk. Slavná turecká červeň už nebyla extraktem z broučků, ale produktem moderních fabrik. Tenhle boom levného textilu vlastně odstartoval konzum, ve kterém žijeme dodnes.
Barva samotná se často dnes označuje jako extrakt z mořeny barvířské, dle mého je to mýtus, zabývala jsem se dost intenzivně barvením přírodních a živočišných vláken přírodními barvivy, ale mořena nedokáže nabarvit bavlnu na onu dokonalou červenou, vždy bude mít cihlové podtóny a mnohem lépe chytá na vlnu, než na bavlnu. Také je fotosenzitivní a rychle bledne, což jak víme – turečáky se nehnou ani po letech a mnohem více vybledne modrá a žlutá. Na výběr jsou tři možnosti – karmín, který se dovážel často právě z blízkého východu (ten jsem neměla možnost testovat), druh indické kytičky s mořenou příbuzné, ale jinak barvící (rubia cordifolia) a nebo jde už o barvu syntetickou.
Záhada chybějících zvířat
Všimli jste si toho někdy? Na starých turečácích najdete květy, listy, ornamenty… ale nikdy lidi nebo zvířata. Proč?
Evropský vkus: Původní indické výjevy se prý pro náš trh „nehodily“, a tak se motivy ustálily na flóře. Zatímco severské země (Estonsko, Finsko) si nechaly víc té indické fantastiky, u nás šátky rozkvetly realistickými růžičkami.
Od luxusu k „mainstreamu“
Možná znáte pojem Cretonne. To byl vlastně takový dobový marketingový trik. Když se luxusní Chintz stal příliš dostupným a levným, obchodníci mu dali nové, vznešené jméno, aby se lépe prodával. Dnes je to pojem pro “plátno” ještě stále.
A proč byly šátky takový hit? Kromě krásy v tom byl i byznys. Pro fabriky bylo mnohem výhodnější prodávat „kusové zboží“ (šátky) než metráž. Na každém kusu totiž trhly víc! Lépe se distribuovaly a byly ideální náhradou za velmi drahé krajkové přehozy, které v polovině 19. velmi frčely. Na tyto velké různobarevné šátky se specializovaly také naše kartounky, třeba ta v České lípě.
Chcete-li počíst o více barvách v indických tiscích, doporučuji pěkný článek ZDE.
Co si o tom myslíte vy? Máte doma po babičce šátek, na kterém by byl přece jen nějaký ten ptáček nebo zvířátko? Dejte mi vědět do komentářů!