POMALÝ, POMALEJŠÍ A ÚPLNĚ NEJPOMALEJŠÍ...
Jsou dny, kdy to jde...
A jsou dny, kdy to nejde...
Dnů, kdy nejde vůbec nic mám poslední dobou hodně... Necítím se na pobíhání po dílně a nadšenou tvorbu. Fyzicky na to prostě včil nemám.
Tak ale flákat se nebudu..!
Sedím denně u počítače a nasávám tuny mouder, inspirace, zařizuji, vyřizuji, hledám a pátrám, píšu, nebo dělám na nějaké grafice...
Vnitřní soudce nedovolí polevit, ani kdyby čert na koze jel a stejně bude nadávat, že dělám málo... Když to není vidět, tak to neexistuje!
Učím se s tím pracovat. Prostě jo no, přiznat si, že jsem churavá a že mi chybí puzzlík k celku a proto prostě nemám energii na všechno, co chci.
ALE! Na pozadí zdánlivého nicnedělání se dějí věci! Domlouvám spolupráci s šicí dílnou/hledám možnosti. Objednala jsem velmi spešl nitě, které jsou teď ve výrobě a budou doma koncem měsíce...jsou 10x dražší, ale pro nový projekt naprosto nezbytné...
Zkrátka, když nemůžu pracovat rukama, makám aspoň hlavou...
Tohle byl můj dnešní příspěvek na sítích.
Nicméně, možná by nebylo od věci se podělit s tím, jak to včil mám, jak jsem to měla a jak to hodlám mít. Tak nějak v širším kontextu...
Vždycky jsem byla churavá, na plíce, pak na střevo.. chvíli mě honili po doktorech i se srdcem. A vždycky jsem byla spíš ten hloubavý typ, co si v koutku maloval, nebo za potokem sbíral kytky a hodiny pozoroval užovky v tůňce. Nijak nadšeně jsem nechodila ven s kamarádkami, tábory byly noční můra.. skupinové a nedejbože sportovní aktivity ve mě doteď nevzbuzují nadšení.
Těžko říct, co bylo dřív, esi slepice nebo vejce.. esi astma, nebo "vrozená lemrovitost". Jakákoliv choroba z nás dělá ne-mocné. Ubírá nám sil a já si to třeba úplně v pohodě uvědomila tadyhle po skoro 30 letech. Třeba jsem mohla být aktivní děcko, kdybych nebyla dýchavičná... A třeba jsem dýchavičná, abych měla "omluvu" na svou přirozenou povahu.. Ha!?
Co když jsem úplně normálně přirozeně - pomalá? Co když nejsem líná lemra, co když jsem prostě lenochodka, které čas utíká jinak a celou existenci má tak nějak - jinak?
Poslední dobou, jak mi není úplně zas ejchuhu, tak trávím většinu dne u počítače a po různu hloubám éterem internetu a vzdělávám se v podnikatelských detailech. Víme, že jsem ve svém oboru skvělá, nejpečlivější, se úžasnou vizí, kvalitními výrobky atd.. ale v podnikání jako takovém mám mezery veliké a tak je pomalu zaplňuji.. Nelením! Chápeš? Nedělám celej den "nic" ale - NELENÍM! Jak šokující zjištění!!
Nu a narazila jsem na facebookovou skupinu, kde se různě podporují podnikatelky, které jsou tam, kde já budu tak za x let asi.. I sepsala jsem dotaz, co dělat, když jsem schopná půl roku "sedět a hledět" a třeba jen pár týdnů fakt jako makat jak šroubek a pak zas "nic", že je to neefektivní a blbý... Dostala jsem spoustu super odpovědí, většina jemně naznačovala bipolární poruchu, nebo obecně nějakou duševní nerovnováhu... Proč né, možné je všecko.
A pak mě napadlo.. no počkej... a co když TY jsi v pohodě a to KOLEM není v pohodě??
Co když jako nejsi roztěkaný ADHD na horské dráze, co když se prostě jen vrchem spodem* snažíš nacpat do nějakého rámce, kam se do vole prdele zaboha nenarveš??!! Slona do králikárny nedáš!!!
Co když vy jste všichni blázni, jenom já jsem letadlo?
AHA??!!
* vrchem spodem je vtipné, když churavím na plíca aj střevo...
Tak jsem se zahloubala důkladněji, to mi jde. Dlouhodobě mě přitahují životní styly jako minimalismus, nebo frugalismus. Jsem přirozeně spořivá nejen na svou životní energii, ale taky na peníze. Logicky, když se mi pro choroby té energie nedostává, protože se spotřebovává na přežití (obrazně řečeno). Když jsem vyrůstala, neměli jsme ničeho. Byla to drsná doba, kdy se u nás počítaly vajíčka a všechno bylo na příděl. Zůstalo mi to, jsem spořivá - šetrná... Nevidím v tom negativa, zatímco okolní svět občas ano.
Tady jsem dalo by se říci frugalistou - šetřím, neutrácím za co nemusím. Tedy "nemusím" tolik pracovat, abych byla živa. V ideálním případě.
Nicméně jsem také minimalistou, jakkoli to u mě doma tak nevypadá.. nepořizuji si něco jen tak.. Všechno musí mít hodnotu a účel.
Ani do jednoho životního stylu ale nepasuju nějak - celkově. Neodtrhávám si od huby jako pravý frugalista a mám doma kopy věcí na rozdíl od pravého minimalisty...
TAK KDO JSEM?
Otázka na kterou chceme znát odpověď úplně všichni. Jako lidi jsme totiž šťastní teprvá tehdy, když někam patříme.
Po dalším důkladném hloubání nastala fáze pátrání.. Když nejsem ani to ani to... tak co teda su? A su vůbec něco? Nebudu si muset vymyslet vlastní kategorii, kam bych se spokojeně zakutala?
Možná ne! Možná... jsem úplně normální ženská, která se narodila pro SLOW LIVING, ale celý život se snažila zařadit mezi ty ostatní normální - ty uštvané a úspěšné a cojávím jaké jiné, kterých cílem je barák, auto a bazén nebo kdovíco.
NAJEDNOU MI TO DOŠLO! JSEM POMALÁ!!! JUHUU!
Docvaklo mi, že tohle může být ono! Však mi matička vždycky říkala, šmarjá dělej, jsi jak zpomalený film.. Aha! Ano - já su!
NAJEDNOU MI TO DÁVÁ SMYSL
Najednou dává smysl, proč neprodukuju tisíce kusů sukní ročně, proč se cítím pořád zabržděná, neefektivní... no líná lemra.
Nejsem zabržděná, to svět se točí moc rychle! A tím, jak se every day snažím naskočit a furt dobíhám pomyslný vlak, se šíleně vyčerpávám a nakonec opravdu neudělám nic(třeba neuklidím) a jsem neefektivní. Nemám řád, protože se moje existence nedá nacpat do prostoru, který se obecně dnes očekává... Jednoduše, celý je to velký špatný a já "sem" nepatřím!
Chápeš to šokující zjištění?
Předloni jsme makali na baráku, já zavařovala v provizorních podmínkách jak vzteklá, jezdili jsme na trhy, šila jsem, jela jsem jak motorová myš...Loni jsem zavařovala už celkem málo, trhy jsme jeli pár a šila jsem teda furt dost.. a letos jsem ani nezasela, na trhy jedem na dva a v dílně sedá prach...
Měsíc tu sedím a říkám si, tyjo ty jsi hrozná, to je uplně na hovno toto.. podivej se jaká jsi byla šikovná a teď jsi blop... No aby né ale!
Jak moc se musí ten organismus vyčerpávat snahou zapasovat se někam, kam to nejde? A když to děláš celej život, tak se to jednoho dne musí sakra projevit tak, aby sis toho konečně všimla - že?
Tak super, už jsem si všimla!
Včil ta náprava - ani Řím nepostavili za den, nedá se čekat, že si lusknu a okolní svět si řekne, jé Máji, hele kytička.. No ne, ostatní budou dál spěchat někam za svým, nevšímaje si ničeho. Co ale můžu? Můžu si to tu pěkně sesumírovat, to jak já vidím svět, jak potřebuju žít, abych v něm mohla fungovat. Stopro nebudu sama a stopro se v tom někdo také najde!
A pak už se nebudu cítit jako osamělá neschopná líná lemra, ale jako součást něčeho víc. Něčeho, na čem budeme třeba pracovat spolu. Jakési cestě za svobodou, štěstím, klidnou existencí, hodnotnějším bytím.
Je jedno jestli tomu budu říkat slow life, nebo pomalý životní styl, nebo jakkoli jinak. Bude to po mém a bude to tak v pořádku!
