Příběh jedné Máje
– kde tradice nemá hranice
Jako dítě jsem šila..
Šila jsem dřív, než jsem začala chodit do školy, na panenky, pěkně v ruce. Ve třetí třídě jsem dostala po prababičce šlapačku a k 12 narozeninám jsem se dočkala vlastního elektrického stroje.
Asi je jasné, že oděvní řemeslo máme v rodině, prababička šila, babička šila, mamka šila.. a já šla na oděvní školu, abych mohla šít taky.
Tehdá nebrali astmatiky na moc škol tohoto zaměření a protože Trenčín byl daleko, strávila jsem krásné 4 roky v Prostějově.
Tam jsem poprvé viděla skutečné kroje, ony mě zajímaly už před tím, ale jako rozený Ostravák s bydlištěm v Hranicích se ke krojům příliš nedostanete. Jediným pojítkem s kroji pro mě byla babiččina kniha Népi Kézimunkák o maďarské krojové výšivce v různých regionech.
A najednou jsem byla na Hané! Byť jsem děvčata zahlédla jen občas a letmo, zanechaly na mě hluboký dojem. Od mala jsem tíhla k historické a historizující módě a tohle bylo velké wow.
Až já budu velká…
Bude ze mě selka!
Prošla jsem si celkem dlouhou a drncající cestu, to by dalo na jednu plážovou knížku. Po všech možných i nemožných peripetiích jsem zakotvila s mužem v Suché Lozi a splnila si tak sen o zahradě a drůbeži, o obřím špajzu plném zavařených rajčat a dýní, o vlastních erteplích i klidu na práci.
Ovšem nic není “jenom tak”, takže ač si plním sny, plním si je pomalu a někdy ještě pomaleji, jelikož mě brzdní mé chatrné zdraví. Chronická únava a ulcerosní kolitida nejsou úplně parťáci pro dravé podnikatele.
Ještě, že dravá podnikatelka opravdu nikdy nebudu a mnohem raději se budu hloubat ve své sbírce šátků, pojedu na výzkum do toho či onoho muzea a bude m krásně.
Budu žít s vědomím, že dělám něco krásného a ušlechtilého, že pomáhám tradicím udržet se v uspěchaném světě a třeba snad pomáhám i ostatním ženám, plnit si jejich sny. Sny o krojích, krásných šatech, vyšívaných zástěrách a slépkách na dvorku.
Tradice nemá hranice
Přestala jsem šít retro šaty, historické kostýmy, korzety a uniformy a pustila se do folkloru…. A tady je výsledek!
Proč – Tradice nemá hranice? Inu… narodila jsem se v Ostravě a dostkrát jsem se stěhovala. Má babička pocházela ze vzdáleného jihovýchodního Maďarska a já na to byla vždycky nějak dost hrdá. Vždycky jsem chtěla někam patřit, mít kroj odtamtud… Ale pak mi došlo, že tradice jsou bez hranic, že si je každý nosíme s sebou, ve svých srdcích a předáváme je dál…
